Etiopie plná cuppingu, kultury a fascinujících zvyků

Cesta vlakem přes hranice probíhá v pohodě. Nikdo nikoho nikde nekontroluje. Mám přes hodinu čas, a tak jdu do města si dát výběrovku a nějakou sváču. Zastavím se v Carl Ludwig Cafe a Kaffeefabrik pro kávu a v Die Kochdame pro super veganský oběd. Jdu zpátky na nádraží, mám ještě čas, tak si sednu venku na kamenné sezení. Z levé strany kuřák, co mi čmoudí pod nos a z pravé bezdomovec. Dát si to vevnitř nádraží nemůžu kvůli covidovým opatřením… Dorazím na letiště, kde mám opět spoustu času. Dávám si předražené pivo v restauraci a čekám u brány. Při nastupování dochází trochu k dramatu. Pár cestujících nemá všechny doklady. I já jsem postavena na stranu. Naštěstí mám vše potřebné: visa, PCR test, očkování, covid očkování, letenka. Hurá!

Šest hodin v letadle uteče jako nic. Dva pomerančové džusy a pár hodin přerušovaného spánku. Po příletu zažívám hned první „etiopčtinu“. Všechno hrozně dlouho trvá! Na kontrole zavazadel nejvíc. Na pasové a visa kontrole se pobavím s mladíkem o etiopské kávě. Jsou tu na ni všichni hrdí. A líbí se jim, že o ní člověk něco ví. V tranzitní hale se snažím vyměnit dolary, což se mi mladík za oknem snaží rozmluvit. Že to není potřeba (ale je). Později se od mého průvodce dozvídám, že se tu dolary na ulici mění na černém trhu (65 birrů za 1 dolar, místo 50 birrů). Naštěstí je tu banka naproti mému hotelu.

Venku u východu letiště jsem zastavena člověkem. Má asi na starosti odvozy cestujících z letiště. Ujme se mě, i když už mám odvoz z letiště domluvený. Vysvětlím mu to a on mě odkáže ven na zastávku a řidiče mi i tak zavolá. Všichni se vás tu ptají, co v Etiopii děláte, kam jdete apod. Nejdřív jsem to brala jako podezřelé výzvědy, ale pak jsem zjistila, že je to vyloženě pro vaši bezpečnost. Venku čekám 10 minut, než pro mě řidič z hotelu přijede. Cesta do hotelu trvá jen několik minut. Je osm ráno a já jsem hotová. Na recepci se snažím domluvit, kdo a jak zaplatil můj pokoj. Moc nevnímám, co se okolo mě děje. Slečna na recepci můj výraz pochopila a řekla mi, ať si jdu lehnout na pokoj, že vše potřebné vyřešíme později. Jak jsem jí byla vděčná. Vyspím se tři hodiny a čeká mě první cupping dne. U Heleanny Georgalis, společnosti Moplaco.

Nejsem moc ještě zvyklá na etiopský ležérní přístup k věcem a dávám si jen hodinu na to, abych k Heleanně na cupping dorazila. Což se mi vymstí. Na recepci se mě vyptají na spoustu věcí a objednávají taxíka. Což vše trvá skoro hodinu a cesta k Heleanně, která trvá 20 min nám trvala v zácpě přes půl hodiny. Dorazím tedy se zpožděním, což nikdo ani tak moc nezaregistroval. Heleanna se jen pousmála. Půl hodina není až takové zpoždění v Addis.

Je to poprvé, co jsem Heleannu potkala a hned mě oslnila. Heleanna je menší, hezká žena s dlouhými šedými vlasy. Je velice temperamentní a její hlas se line budovou. Je velice organizovaná, rázná, ale přitom velice příjemná a starostlivá. Už od první chvíle si připadáte v její společnosti velice dobře. Umí si s lidmi hezky povídat a má velice příjemný smích, který rozveselí každého.

Její tým pro mě přichystá 46 vzorků. Nejprve ochutnám kávy promyté a pak v druhém kole kávy naturální. Slečny kávy zalijí a sledují mě při ochutnávání. Jsem trochu nervózní. Člověk se musí velice soustředit, aby ke kávě přistupoval vždy s čerstvou hlavou a férově. Jaké jsou její chutě? Čím vyniká? Jaké je tělo? Jaká je kvalita ovocitosti? Jaká je dochuť? A jak káva chutná po vychladnutí? Toto, a ještě více člověk musí zaznamenat. A to docela v krátkém čase. Kávy chladnou a po vychladnutí se nedá již nic moc poznat, protože po vychladnutí prostě chutnají stejně.

Tento cupping je i náročnější v tom, že všechny kávy jsou super čerstvé a vlastně ve výsledku chutnají dost podobně. Takže se člověk musí soustředit na kvalitu (ani ne tak na chuť) a jaký potenciál káva má a jak asi bude stárnout. A to je nelehký úkol.

Po ochutnání všech vzorků a poznamenání si všeho důležitého si sednu v kanceláři s Heleannou.Ta se do posledního momentu věnuje zákazníkům, kteří přišli přede mnou. Je období sklizně, tedy nejvíce vyčerpávající období pro exportéry. Zákazníci z celého světa přiletí na ochutnávku toho nejlepšího a každému se člověk musí řádně věnovat. Usedám ke stolu s Helannou a probíráme, jaké kávy mi chutnaly a informace o kávě – odkud je, kolik pytlů je k dispozici, jaké je ohodnocení, vlhkost či vodní aktivita, jaká je cena atd. Domluvíme, jaké vzorky mi její tým přichystá, abych si vzala do batůžku s sebou do Čech.

Už se blíží večer a Heleanna má namířeno na večeří se svými místními kamarádkami a bere mě s sebou. Mám tak možnost se sejít s Evropany, kteří žijí v Addis. Jsou to vesměs francouzsky mluvící ženy a já prožívám velice příjemný večer. Nacházíme se v restauraci na vršku nad známým náměstím Meskel. Okolo stolu se nacházejí ženy, které pracují či přímo řídí developerské, finanční či humanitární organizace. Všechny přijíždějí svými auty nebo se svými řidiči. Jinak to totiž v Addis nejde. I Heleanna mě po večeři odváží bezpečně do hotelu.

Druhý den po snídani jdu pěšky do kanceláře Tropiqu. Je to kousek od mého hotelu na hlavní ulici. A tak se opovážím dojít tam pěšky. V kanceláři potkávám Cydney, Joannu a Bena. Cydney je v Tropiq nová. Velice milá Američanka, Joanna pracuje v Nordic Approach již od roku 2015 a pracuje na rozvinutí Tropiq v Etiopii a Ben je tu, aby převzal veškeré informace na rozjetí kanceláře v Ugandě.

Ben je pro mne velké překvapení, protože jsme spolu pracovali v Oxfordu, v pražírně. Vrátil se do Británie na chvíli po dlouhém pobytu v Africe. Ale Anglie mu asi moc nesvědčila a do Afriky se vrátil. A to zrovna do Tropiqu, do Etiopie. Kávový svět je opravdu malý.

Po příjemném rozhovoru vyjíždíme ven z města. Joanne mě bere do dry millu. Tam mi vysvětlí, jak se tu káva od farmářů zpracovává a dáme si na dvoře kávu. Vracíme se do města a jdeme na oběd za rohem od kanceláře. A já mám tak možnost poprvé ochutnat etiopské tradiční jídlo – injera. Velká kvásková palačinka rozprostřena na velkém talíři a na ní různé dipy jako například z čočky, cizrny, chilli nebo fazolí.

Každý uždibujeme palačinku a naplníme ji dipem. Vše jíme rukama. Po obědě se vracíme do kanceláře a jdeme na cupping. Na stole mám 24 vzorků a, jak je zvykem u Nordic Approach, všechny kávy jsou skvělé a je těžké vybírat. Spolu se mnou v místnosti jsou pražiči z ruské pražírny Rocket.

Po cuppingu se se Cydney domluvíme, které kávy bych chtěla a já razím zpátky do hotelu. Po sprše jdu rovnou do postele, abych dohnala spánek. Je čtvrtek a já čekám ráno po snídani na dalšího exportéra kávy v Addis – Seifeho. Vyzvedává mě na recepci a jdeme spolu jen pár domů od hotelu do jeho kanceláře. Čeká mě dohromady přes 30 vzorků. Asistuje mi Marta, která vede kancelář.

Seife založil svou vlastní firmu, která nese jeho jméno. Kdysi pracoval pro Tropiq, a tak má s kávou zkušenosti. Je původem z Etiopie, ale vyrůstal ve Švédsku. Večer mě bere do kulturní restaurace, kde si dáme pivo a injeru a koukáme na představení tance, zpěvu a hraní na tradiční etiopské hudební nástroje. Jsme obklopení místními obyvateli.

Etiopané jsou velice hrdí na svou kulturu a rádi chodí do restaurací poslouchat etiopskou hudbu a rádi se k tanci přidají. Chodí v houfech se svými kamarády nebo rodinami. Sounáležitost a komunita jsou pro Etiopany velice důležité.

Je pátek a Heleanna mě vyzvedává v hotelu v šest večer a bere mě na lehkou večeři k její kamarádce Brigitte na francouzskou ambasádu. Připadám si jako ve filmu. Ambasáda se nachází v hezkém parku v jednoduché, ale velice hezké vile. Stěny jsou jednoduše bíle. O různobarevnost se postarají krásné africké dekorace. A protože se jedná o francouzskou ambasádu, nechybí ani francouzský nábytek. Strávím velice příjemný večer a loučím se s Heleannou. Až mě to mrzí, že se s ní neuvidím. Je to velice příjemná, veselá a energická žena, která má pro lidi pochopení a má spoustu příběhu k vyprávění.

Týden cuppingu a sociálních aktivit je za mnou a čeká mě volný víkend. Bookuju túru na sobotu. Jedeme ven z města navštívit nejstarší klášter v zemi a portugalský most, který byl postaven Portugalci v 16. století slepením místního kamene a pštrosím vejcem. Kdysi tu v Etiopii žili pštrosi. Občas jsou ještě na některých místech k vidění.

Při naší procházce potkáme paviány. Procházku završíme obědem a kávou. Mám tak možnost se kávového ceremoniálu zúčastnit. Kávové ceremoniály a pití káv jsou v Etiopii velice populární. Kávové stánky najdete všude v ulicích a kávu si člověk vypije spolu s kamarády nebo rodinou. Pití kávy je společenská událost a nikdo nikam nespěchá. Je to čas relaxace a povídání si. Káva se na ohýnku v pánvi upraží, pak se v hmoždíři rozdrtí na prach a zalije horkou vodou v konvičce – jebena. Kávě takto připravené se říká jebena buna (buna=káva). Ke kávě se vždy servíruje nasládlý popcorn.

Na túře se dozvídám spoustu věcí o Etiopanech od místních průvodců. Druhý den si s nimi naplánuju prohlídku města. Navštívíme dvě muzea, národní a městské, místní trh a vyjedeme na Entoto vršek, abychom se pokochali výhledem na celé Addis. Celý kopec Entoto je pokryt stromy eukalyptu a jalovcem. Městské muzeum je bývalý císařský palác. Dozvím se o etiopské historii a císařství.

Etiopané jsou velice hrdí, že dokázali oponovat Italům ve třicátých letech a Angličanům v letech čtyřicátých a že na rozdíl od ostatních Afrických zemí nebyli nikdy kolonizovaní. Jsou také velice hrdí na své císaře a bohatství země. To ovšem není využito ve prospěch obyvatel.

Etiopie je velice bohatá nejen na kávu, ale i na nerostné suroviny. Vedle kávy se tu také pěstuje koka a chad a obilovina tef, z které se dělá injera. Chad se tu hodně žvýká a vyváží se do sousedních zemí. Je to stimulant působící jako kofein. A způsobuje závislost. Je tu legální, právě protože vláda z produkce získává peníze.

Na severu se stále válčí a lidé jsou z toho velice nešťastní. Nejen, že cítí smutný dopad války ale i nedostatek turistů. V zemi působí spoustu humanitárních organizací. Většina bělochů pracuje v kávovém průmyslu, developerství, finančnictví nebo humanitárních organizacích. Humanitární organizace se snaží dostat pomoc do míst na venkově. Snaží se nakupovat lokálně nebo ze sousedních zemí.

Na venkově teprve zažívám tu chudobu, o které každý mluví. Děti jsou nemocné, všichni hubení a bídní. Domy z hlíny nebo plechu. Lidé se koupou ve špinavých stokách. Odpadky se tu válí všude – vše se hází na zem. Vidím děti a ženy nesoucí žluté barely s vodou. Pro vodu jdou pěšky do nejbližší studně. Barely nosí sami, nebo je nese oslík. Je období sucha. O čistou vodu je nouze.

V hotelu jsem potkala jednoho Američana, který strávil v Etiopii 30 let budováním studní. Mluví plynule amharsky (národní jazyk). Etiopie je federace rozdělena na několik států a každý stát má svou vládu a jazyk a tradice. Je tedy velice složité se domluvit na národních záležitostech.

V Addis se staví jeden výškový dům za druhým, a přitom se málokdy dostaví, takže celé město vypadá jako velké staveniště. Všude nepořádek a spoustu prachu. Po celý svůj pobyt pokašlávám a mám úplně plný nos. Mám i problém s nadmořskou výškou. Při každém vyšlápnutí schodů se zadýchávám a srdce mi pumpuje, že se musím zastavit a dát si chvíli pauzu. Připadám si úplně směšně, že nezvládnu ani vyjít schody v hotelu. Jsme v nadmořské výšce 2 300 metrů nad mořem.

Jak sama vidím v ulicích, Etiopané si ale potrpí na čistotu svých bot. Koupání se moc nevěnují, ale boty musí mít čisté vždycky.

Etiopané mají neskutečnou výdrž. Opravdu. Žijí tu celý život. Mají velice tuhý kořínek. Vedle nadmořské výšky jsou vystaveni suchu a vysokým teplotám. Veškeré jídlo je pálivé. Ani na to neupozorňují, protože vše je vždy pálivé a kořeněné a všechny nápoje jsou hodně oslazené. I kávy, které buď pijí z konvičky (velice silná káva) nebo z espresso mašiny.

Mají ve městě pár espresso barů. Zde kávu melou na prach a dají do plastových krabiček. Tento prach pak dávají do portafiltrů. Espresso je super hořké (hodně tmavé upražené) a nedá se vypít jinak než se třemi lžičkami cukru.

Na zubní hygienu si tady také nikdo moc nepotrpí. Čistí si tu zuby většinou jen olivovou větvičkou. A je to i cítit. Etiopané mají v oblibě syrové maso. Kromě dnů půstu (středa a pátek) jedí maso každý den. A to maso syrové. Řeznictví jsou obchody bez chlazení. Pouze s průvanem a maso tam visí celé dny. Není tedy divu, že je vše tolik kořeněné. Jejich chilli vypálí i ten největší střevní bacil. Syrovému masu se tu obloukem vyhýbám. Za to ráda ochutnávám místní „tej“ – medové víno (silné!) a místní pivo.

Teplou vodu je v etiopských domácnostech také dosti těžké najít . Horká voda je tu luxus. Celá Etiopie má problém s elektřinou několikrát za den vypadává. Snad se situace zlepší s dokončením elektrárny na Nilu na hranici se Súdánem, která ale způsobuje konflikty se Súdánem a Egyptem. Etiopie se totiž nijak nesnaží těmto zemím zaručit, že nesníží průtok vody.

Také se naučím pár slov z Amharského jazyka, což je vždy vítáno (OK = ishi, ahoj = selami nu, děkuji = amaseginalu). Etiopie je velice ojedinělá svým pojmem o čase. Nejen, že tu nikdo nikam nespěchá, ale také mají svůj vlastní časový systém. V Etiopii je letos rok 2014. Rok má třináct měsíců z toho třináctý je září, který má 5-6 dní. Čas je o 6 hodin posunutý. Našich 14 hodin je jejich 20 hodin. Spát tedy chodí ráno, ne večer.

V zemi se vyznává, vedle tradičních kmenových náboženství, křesťanství a islám. Obě náboženství jsou tu dost ortodoxní. Žena například nemůže do kostela, pokud menstruuje nebo pokud člověk měl sex v posledních 48 hodinách. Křesťanství se tu hluboce vyznává, i když je to právě v Etiopii, kde se objevila Lucy, nejstarší dochovaná kostra ženy Homo Sapiens. Tedy doložená existence lidí ještě před Adamem a Evou…

S Etiopií a Addis se po týdnu loučím. Byl to sice pouze týden, ale byl plný skvělé kávy a zážitků. Do Etiopie se určitě velice ráda vrátím. Je bohatá na historická místa, přírodu, skvělou kuchyni a tradice a kulturu. A lidé jsou tu vesměs velice milí, přívětiví a velice zvědaví.